BMW M5 z řady E34 dojela na dvanáctihodinovce v Bathurstu 1992 celkově druhá

Dvanáctihodinový závod sériových aut na okruhu Mount Panorama u australského Bathurstu se jel 19. dubna 1992 podruhé. BMW Australia do něj přihlásila jediné auto, úplně novou M5 z řady E34 se startovním číslem 20. Dojela druhá. Před ní skončila jen Mazda RX-7 s přeplňovaným wankelovým motorem, a to o tři kola.

Průběh závodu podrobně popsal australský novinář Mark Oastler v článku pro klubový magazín pojišťovny Shannons z května 2019. Pořadí a třídy vydává výsledková listina na anglické Wikipedii. Z těch dvou pramenů je složený i tenhle text.

Proč do Bathurstu jela M5, a ne M3

Startovat smělo jen auto, které se v Austrálii prodávalo v autosalonech. M3 tam podle Oastlera v nabídce nebyla, takže z modelů divize M zbyla M5. BMW Australia do té doby závodilo hlavně v australském šampionátu cestovních vozů, kde jezdily dvě M3 skupiny A. Jejími továrními jezdci byli Alan Jones, mistr světa formule 1 z roku 1980, a Tony Longhurst, který v roce 1988 vyhrál Bathurst 1000.

Na sezonu 1992 dostaly M3 i Nissany Skyline GT-R od australského svazu přítěž, aby se srovnaly s Holdeny a Fordy. Podle Shannons proto firma brala dvanáctihodinovku jako závod, kde ji nikdo uměle brzdit nebude. Tehdejší šéf BMW Australia Ron Meatchem v oficiálním programu závodu uvedl, že se pravidla otevřela, a dodal: „S tímhle závodem můžeme určitě ukázat, co M5 umí“ (přeloženo z angličtiny).

Auto přijelo do Bathurstu po vlastní ose

Vůz byl opravdu nový. Do Bathurstu dojel po vlastní ose z Queenslandu, protože potřeboval najet kilometry: doporučené zajíždění bylo 5 000 km. Za 155 000 australských dolarů to bylo nejdražší auto v poli 55 vozů. Při tréninku se měnila spojka, takže na trať zbylo méně času.

Startovalo se v šesti třídách. M5 patřila do třídy C pro motory od 2 501 do 4 000 cm³, přeplňovaná auta a auta s pohonem všech kol měla vlastní třídu T. Kromě M5 jelo ve třídě C sedm domácích šestiválců Ford Falcon a Holden Commodore. Longhurst zajel v kvalifikaci osmý čas 2:45,44 (některé zprávy uvádějí 2:45,22). Nejrychlejší Commodore z téže třídy měl 2:51,7, Mazda na prvním místě startovního roštu 2:36,28.

Destičky se měnily při každé zastávce

Start byl v půl šesté ráno, ještě za tmy. Po prvním kole vedla M5 svou třídu a po 29 kolech měla náskok víc než kolo. V sedm hodin jela třetí celkově, za oběma Mazdami. Jednu chvíli dokonce vedla celý závod, to když Mazdy dotahovaly ztrátu po dlouhých zastávkách v boxech.

Slabinou byly brzdy. Se 1 670 kg byla M5 nejtěžším autem závodu a na konci dlouhé rovinky Conrod Straight ji bylo potřeba zastavit víc než dvěstěpadesátkrát. Tým měnil destičky při každé zastávce a aspoň jednou i kotouče. Turbínové kryty kol, které má sériová M5 kvůli chlazení brzd (katalog je vede u ráfků M-System), mechanici na závod sundali, protože v tréninku brzdy přehřívaly a rychle se opotřebovávaly. Uvolnil se i jeden šroub na svodech výfuku. Šestiválec S38 pak zněl hrubě, na časech kol se to ale nepoznalo.

Longhurst po závodě řekl nakladatelství Chevron Publishing: „Kdybychom měli destičku, která vydrží o trochu déle… Na tom jsme ztroskotali. Auto mělo stejnou koncovou rychlost jako Mazda a nějak ho zastavit musíte“ (přeloženo z angličtiny).

Ve třídě ujela soupeřům o třicet kol

Vítězná RX-7 s posádkou Charlie O'Brien, Garry Waldon a Mark Gibbs ujela 254 kol, M5 251 a třetí Saab 9000 CSS 250. Nejlepší další auto třídy C, Holden VN Commodore S, skončilo 31. s 221 koly. Rozdíl ve třídě tak dělal třicet kol, podle Shannons přes 186 km. Podle výsledkové listiny dva ze sedmi soupeřů ve třídě do cíle nedojeli vůbec.

M5 za dvanáct hodin najela kolem 1 600 km. V cíli měla na tachometru 4 700 km, tedy pořád o 300 km méně, než kolik doporučovalo zajíždění.

U posádky se prameny rozcházejí. Výsledková listina i heslo o M5 na Wikipedii vedou jako třetího jezdce Novozélanďana Nevilla Crichtona. Oastler píše, že Crichton byl v Bathurstu jako náhradník a za volant se během závodu nedostal; auto podle něj odřídili jen Jones s Longhurstem.

Tovární start M5 na dvanáctihodinovce zůstal jediný. K sériovým závodům se BMW Australia podle Shannons vrátilo až o tři roky později s odlehčenou M3 řady E36 jménem M3R, která proti přeplňovaným Mazdám a Porsche nestačila.

Zdroje

• Wikipedia: 1992 Bathurst 12 Hour (třídy a výsledková listina)
• Mark Oastler, Shannons Club: BMW M5: Bavaria’s Bathurst-blitzing grand tourer (16. 5. 2019)
• Wikipedia: BMW M5 (oddíl E34 M5, motorsport)
• Wikipedia: Bathurst 12 Hour

Všechny prameny jsou anglické, citace v textu jsou přeložené.