Šestnáctiválec se do prototypu BMW řady E32 vešel jen díky chladičům v kufru

Dvanáctiválec M70 v sedmičce 750i byl v roce 1987 vrcholem tehdejší rodiny motorů BMW a jediným vozem řady, kterému elektronika krátila rychlost na 250 km/h. Vývojáře ale zajímalo, kde ta rodina končí. Spodní hranici měl vyznačit tříválec, horní šestnáctiválec, a u kreslicího prkna to neskončilo.

Ze dvou dvanáctiválců jeden šestnáctiválec

Zadání dostal podle časopisu Auto Motor und Sport vývojář Adolf Fischer v létě 1987. Vzal si dva motory M70: jednomu odřízl vpředu dva páry válců, druhému vzadu. Klikovou skříň i hlavy bylo nutné odlít znovu a kliková hřídel se kovala nová, uložená devětkrát, tedy o dvě uložení víc než u dvanáctiválce. Na Vánoce 1987 byl motor hotový.

Vrtání 84 mm a zdvih 75 mm dávají 6 651 cm³ při rozevření válců 60 stupňů. Blok i hlavy jsou hliníkové, rozvod má jednu vačku v hlavě a dva ventily na válec, kompresní poměr je 8,8:1 a suchá hmotnost 310 kg. O řízení motoru se dělily dvě samostatné jednotky Bosch DME 3.3, každá pro jednu řadu válců, což je stejné dělení jako u sériového dvanáctiválce.

Anglická Wikipedie klade začátek vývoje na 8. července 1987. V lednu a únoru 1988 běžel motor na brzdě, v květnu 1988 se poprvé rozjel zastavěný v sedmičce řady E32 s dlouhým rozvorem a 7. července 1988 ho vývojáři předvedli uvnitř firmy.

Chladiče se přestěhovaly do kufru a vzduch k nim vedou otvory v bocích

Do motorového prostoru E32 se šestnáctiválec vešel jen díky tomu, že z něj zmizely chladiče. Ty se přestěhovaly do kufru. Nad zadní kola se do bočnic vyřízly otvory, které k nim vedou vzduch, a mezi zadní světla přišla černá mřížka. Chlazení doplnily dva elektrické ventilátory ovládané spínačem na středovém tunelu a vyrovnávací nádobka zůstala vpravo u bočnice. Zvenčí je vůz k poznání podle zlatého laku a právě podle těch otvorů; přezdívka Goldfisch vznikla z obojího. Úzkou ledvinu má podle Auto Motor und Sport z verze 735iL a o tepelných potížích prototypu není podle téhož zdroje nic známo.

Převodovka je manuální šestistupňová, ne automat. Auto Motor und Sport uvádí zrychlení z klidu na 100 km/h za šest sekund a nejvyšší rychlost naměřenou „asi 280 km/h“, spotřeba vycházela na 20 až 21 litrů. Fischer podle téhož článku popisoval zvuk motoru nad 4 000 otáčkami jako skvělý.

Kolik měl motor koní, se prameny neshodnou

BMW uvádí 408 koní (300 kW) při 5 200 otáčkách. Švýcarský server Zwischengas ale po setkání s vozem na veletrhu Techno Classica v roce 2017 napsal, že při tehdejších zkouškách na brzdě dal motor 430 koní. Z jaké fáze vývoje které číslo je, neříká ani jeden pramen.

Točivý moment mají všechny prameny zapsaný ve staré jednotce jako 62,5 kp·m, jenže každý ho přepočítává jinak: Auto Motor und Sport na 608 N·m, anglická Wikipedie na 613 N·m. Správná je druhá hodnota, protože kilopondmetr je 9,807 N·m (přepočet je náš). Wikipedie k tomu cituje jednoho z vývojářů motoru, Karlheinze Langeho, podle kterého šlo o 63,7 kp·m, tedy 625 N·m.

Proč se šestnáctiválec nevyráběl

Dnešní vysvětlení BMW zní, že firma nechtěla rozpoutat závody ve zbrojení s ostatními výrobci. Proti sériové výrobě mluvily i praktické věci: motorový prostor by se musel prodloužit a motor o 60 kg těžší než dvanáctiválec by změnil rozložení hmotnosti. Dvanáctiválec navíc měl vlastní rezervu, ze které BMW nakonec čerpalo. V kupé 850CSi z něj verze S70B56 vytáhla 380 koní a 550 N·m, tedy skoro tolik co šestnáctiválec. Auto Motor und Sport k téže vývojové linii řadí i motor McLarenu F1, kterému připisuje 600 až 700 koní; anglická Wikipedie ho ale popisuje jako v podstatě novou konstrukci, s M70 a S70B56 spřízněnou jen zdálky.

Druhý vůz téhož jména vyjel na veřejnost až v roce 2024

Prototyp z roku 1988 ukázalo BMW veřejnosti poprvé na Techno Classice 2017 v Essenu. Že existuje ještě druhý vůz téhož jména, se mimo firmu dlouho nevědělo. V roce 1990 si BMW nechalo u italské karosárny, která už neexistuje, postavit hliníkovou karoserii pro sedmičku nadměrných rozměrů: 5,45 m na délku, 1,90 m na šířku a 1,50 m na výšku, tedy v každém rozměru o několik centimetrů víc než pozdější prodloužená E38. Navrhl ji Boyke Boyer, autor designu právě té E38; volant a spínače pocházejí z E32, palubní deska je obložená kořenovým dřevem.

Motor v něm spolupracuje s pětistupňovým automatem a dává 348 koní, tachometr sahá k 280 km/h a rychlost je omezená na 250 km/h. Auto Motor und Sport u něj uvádí vrtání 84 mm, zdvih 77 mm a k tomu objem 6,6 litru; šestnáct válců s takovými rozměry ale vychází na 6,8 litru (náš přepočet) a který z obou údajů platí, zdroj neuvádí. Vedení firmy vůz vyzkoušelo jednou na zkušebním okruhu v Nardò, pak zajel do garáže pod kancelářskou budovou a na veřejnost se dostal až na Techno Classice v dubnu 2024.

Nastartovat první z obou vozů redakce Auto Motor und Sport v roce 2020 nesměla, protože by po dlouhém stání podle časopisu potřeboval velkou prohlídku. Druhý podle téhož časopisu ujel 105 kilometrů a od té doby stojí.

Zdroje

• Anglická Wikipedie: BMW Goldfisch V16, technické údaje a časová osa vývoje
• Auto Motor und Sport: tajný projekt Goldfisch, sedmička E32 s šestnáctiválcem (29. 3. 2020)
• Auto Motor und Sport: druhý Goldfisch a hliníková karoserie z roku 1990 (6. 4. 2024)
• Zwischengas: Goldfisch na veletrhu Techno Classica v Essenu (6. 4. 2017)

Německé a anglické podklady jsou přeložené a přepsané vlastními slovy.